Po slepotě

Tohle je milostný příběh v manželství. Doufám, že každý má schopnost milovat a přijímat lásku.

Když jsem vycházela z ordinace, můj snoubenec Keane mě pevně objal a řekl: „Vaše oči budou určitě v pořádku, stále se připravujeme na svatbu!“ Prsty mi setřel slzy z tváří. Cítím jeho péči o mě, ale to, co doktor právě řekl, mi stále zní v hlavě. S pomocí jasného světla doktor pozoroval mé rozšířené zornice a řekl mi: „Vaše sítnice je poškozena, je to nevratné!“ Dlaně jsem se potila a srdce mi bušilo. „Musíte být psychicky připravená,“ řekl doktor, „možná jednou oslepnete.“

Opřela jsem se o Keana a s jeho silnou podporou jsem se cítila mnohem lépe. Každopádně i teď vidím, že jsem zamilovaná a svatba, na kterou se těším, se brzy blíží. O pár měsíců později se svatba konala podle plánu. Jsem plná naděje do budoucna.

Ale o devět let později se oftalmologova předpověď stala nešťastnou realitou a můj zrak se zhoršoval a zhoršoval. Sedl jsem si vedle Keana a řekl mu: „Musím vám něco říct.“ Vypnul televizi, otočil se a zeptal se mě: „Co se děje?“ „Obávám se, že nemůžu řídit, mám dokonalý zrak.“ Keane měl pravdu. To není překvapivé, protože jsem v poslední době klopýtl a dokonce jsem při schodech dolů šlápl na prázdno. On i já máme určitou předtuchu, ale je opravdu těžké si tuto skutečnost přiznat.

Po chvíli jsem se na všechno díval, jako bych se díval klíčovou dírkou. Pak se konečně stala ta nejznepokojivější věc! Když jsem se toho dne probudil, zjistil jsem, že nic nevidím, a nakonec jsem úplně oslepl.

Trvá mi dvakrát tolik času, než jsem byla zvyklá na domácí práce, ale Keane je vždycky velmi trpělivý. Při praní mi Keane pomáhá rozlišovat barvy oblečení. „Můj drahý, můžeš do tohohle bílého oblečení přidat trochu bělidla.“ Připomněl mi, aniž by promeškal příležitost, aby mi podal malou lahvičku bělidla do ruky. Nemohla jsem vařit podle receptu, ale podle vlastních pocitů a chuti, ale Keane a jeho synové říkali, že jídla, která jsem uvařila, jsou vynikající.

Uplynulo více než deset let. V průběhu let naše rodina prožívala zármutek ze ztráty blízkých a trpěla finančními potížemi. Každá těžká stránka života je zaznamenána v našich srdcích, ale všem neštěstím a smůlám čelíme ruku v ruce. V zrcadle manželství jsem viděla Keaneovo zlaté srdce. Pokaždé, než jsem šla do práce, mě objal a políbil na rozloučenou. Když jsem jedla venku, kdykoli jsem řekla: „V této restauraci se zdá být trochu zima,“ brzy jsem na sobě ucítila svetr navíc, pro který mi Keane právě běžel zpátky k autu. Po jídle mi Keane vždy poprvé podal kapesník, abych si utřela ústa. Jeho lásku ke mně cítím v nesčetných detailech. Nejčastěji říkal: „Můj drahý, dobře si doma odpočiň, já to udělám.“ Nebo: „Něco ti přečtu, co říkáš?“

Jednou, poté, co mi dlouho četl knihu, se náhle zarazil. V tichosti jsem se ho zeptal: „Na co myslíš? Řekni mi pravdu, opravdu chceš, aby tvoje žena v tuto chvíli neoslepla, abys nemusel tolik platit?“ Po chvíli ticha jsem ho slyšel, jak mi slovo od slova říká: „V tuto chvíli si říkám, že pokud jsem ten nevidomý já, musíš se mnou zacházet lépe, než se teď chovám k tobě.“„Když jsem tu noc ležela vedle svého manžela, opírala se o jeho silné paže a poslouchala jeho rytmické dýchání, měla jsem smíšené pocity a v tiché noci jsem ronila dojemné slzy. Tohoto muže vedle sebe hluboce miluji, veškerou svou lásku a porozumění využil k tomu, abych žila šťastně jako královna.“